Toto téma mi v poslední době stále více přichází na mysl a možná taky trochu proto, že nastal čas pololetního vysvědčení.
Při práci s dětmi v mé poradně používám různé testy a jedním z nich je překreslování čar z jednoho čtverečku do druhého
, který je prázdný.
Společně s dítětem si pak k výsledku testu sedneme a dítě má „ohodnotit“ jak se mu překreslování podařilo.
A zde začíná teprve úskalí, protože děti se neumí ohodnotit a stále hledají nějakou chybu, nebo z mé strany nějakou tzv. „ boudu“
. Prostě nemohou uvěřit tomu
, že v jejich odevzdaném úkolu není chyba.
A to mě nutí k zamyšlení, zda je nutné, aby děti byly stále nastavené na výkon a na to, že my, dospěláci , budeme hodnotit jen to, co se jim nepovedlo
a nikoli to, co zvládly. Protože to co jim jde, bereme tak nějak automaticky. A dejte si ruku na srdce. Neděláte to někdy taky
?
A tak mě napadá… Co vzít pololetní vysvědčení jako odrazový můstek pro změnu v našem nastavení
?
Přeji nám hodně štěstí
Míša
